Blog

Divná paní

Přelom května a června je obdobím, kdy školy, sborovny a třídy navštěvuje divná paní. Paní ÚNAVA. Přichází nezvána a umí být hodně vlezlá. Nestojí o chlebíčky, kávu a zákusky. Miluje nekomunikaci, nespolupráci a rezignaci. Je neskutečně nenažraná. Chce víc a víc. Dělá všechno pro to, aby jí podstrojovalo co nejvíce lidí. A umí to.
Zvláštní je, že chodí sice nezvána, ale nechodí nečekaně. My víme, že přijde, přesto jí na to zase skočíme.
Moc držíme palce, ať se vám letos, až zaklepe na ty vaše dveře, podaří PANÍ ÚNAVU vyhodit. Myslete na sebe, myslete na děti a žeňte ji společně z vaší školy.

------------------------------------------------------

Ostrůvky pozitivní deviace

Když chcete měnit celý, fakt úplně celý tým:
a)      Nikdy nezměníte ty, kteří sami nebudou chtít.
b)     Nikdy nezměníte úplně všechny.
Cestou je vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“. Odlišující se skupinky, které pozitivně překračují meze zažitých vzorců chování. Pak existuje reálná naděje, že jejich pozitivní odchylka nezůstane pouhým „ostrůvkem“, ale v dlouhodobém měřítku povede k výrazné a zásadní změně v týmu. Tak výrazné, že se úchylka stane normou.
Jedním z ostrůvků pozitivní deviace je pro nás společnost AV MEDIA SYSTEMS.
Její Klub ředitelů soustřeďuje inspirativní ředitelky a ředitele českých škol. Bylo nám ctí opakovaně lektorovat v tomto Klubu, tentokrát na téma Změna a lidé.

Také vnímáte tu změnu?

V poslední době, jak tak jezdíme po tuzemských i slovenských školách, začínáme výrazně vnímat změnu provázející chování a vystupování rodičů.
Přemýšlíme, do jaké míry je to tím, že stárneme.
Přemýšlíme, do jaké míry je to tím, že se nám mění citlivost vnímání.
Přemýšlíme, do jaké míry je to tím, že nám ubývá energie.
A přemýšlíme, do jaké míry se skutečně proměňuje vystupování rodičovské veřejnosti vůči školám a lidem v nich.

V čem tu změnu vidíme?

Ve vzrůstající bezhraničnosti

Rodiče mají stále častěji pocit, že:

• Pracovníci školy jsou jim kdykoliv a kdekoliv k dispozici a že na lusknutí prstu všeho nechají a budou se věnovat jejich požadavkům.
• Když pošlou lidem ve škole e-mail, odpoví dotyčný okamžitě, maximálně do jedné minuty, a to bez ohledu na to, že e-mail odeslali o půlnoci nebo o víkendu.
• Kdykoliv nám volají, tak se dovolají, a to bez ohledu na to, že jsme v hodině, že už máme po pracovní době, že jsme se svou rodinou.

Ve vzrůstající nárokovosti

Rodiče mají stále častěji pocit, že:

• Kdykoliv přijdou do školy, ředitel či učitel je očekává, aniž by se s ním na termínu návštěvy domluvili, a bude se jim okamžitě i několik hodin věnovat.
• Slovíčka nalezou sama do hlavy jen tím, že si dítě sedne do jazykové učebny.
• „Papír z poradny“ znamená automaticky minimálně o stupeň lepší známku.
• Je naší povinností sehnat uprostřed školního roku ze dne na den kvalitní náhradu za učitelku odcházející na mateřskou.
• Když se máma s tátou neumí domluvit, je naší povinností duplikovat informace.

V přenášení odpovědnosti na školu

Rodiče stále častěji:

• Diktují požadavky, co má škola udělat, místo aby se ve škole domluvili, jak dítěti pomoci společně.
• Diktují požadavky, protože oni nemají čas, jsou dlouho v práci, a my máme dva měsíce prázdnin a jsme placeni z jejich daní.
• Vyhrožují, že pokud nebude po jejich, zavolají inspekci, televizi, na radnici…Protože my nevíme, kdo oni jsou a s kým vším se znají.
• Zvyšují své požadavky na to, kam všude máme jejich dětem něco zapisovat, hlásit, volat, esemeskovat, a to dlouhodobě, místo abychom společně učili děti samostatnosti a odpovědnosti, protože oboje budou potřebovat v životě.

 

V zaměňování pocitů a faktů

• Přestože máme prokazatelně doloženo, že to či ono vyhovuje devadesáti sedmi procentům rodičů, odmítá rodič tento fakt přijmout, protože „ON“ má pocit, že by to mělo být jinak a „ON“ to chce jinak.
• Přestože máme informace na webu, na facebooku, v papírové žákovské i v elektronické žákovské a v dostatečném předstihu jsme o tom mluvili, rodič je dotčen, protože „ON“ má pocit, že jsme ho dostatečně neinformovali, a tak nemohl to, či ono.

 

Přemýšlíme, do jaké míry je to dlouhodobý trend, nebo jen krátkodobý výkyv. Z poznatků nasbíraných během posledního roku napříč republikou se domníváme, že komunikace s uvedeným typem rodičů bude do života škol všeho typu vstupovat častěji, než by nám bylo milé. Nebrečíme, nenaříkáme, konstatujeme. Je na nás ve školách, abychom se na takovou komunikaci připravili a uměli ji zvládat. Je na nás, jak se po takových nepříjemných rozhovorech budeme umět ošetřit. Je na nás, jak ve školách víc a víc táhnout za jeden provaz a držet to, na čem jsme se domluvili. Protože pokud tak postupovat nebudeme, vydáme zbytečně spoustu energie, která nám pak logicky bude chybět někde jinde.

-------------------------------------------------

Řekni mi

Řekni mi, kolik máte interaktivních tabulí, a já ti řeknu, jaká jste škola.

Byl to před lety velký boom. Kdo neměl interaktivku, jako by nebyl. Rozsvítili jsme projektor, spustili prezentaci a zvali děti do kina. Chyběl jen popcorn. Moderní „železo“ jsme zkombinovali s rakousko-uherským způsobem výuky a s pomocí interaktivních tabulí podporovali interpasivitu.
Nic proti interaktivním tabulím, máme je taky v každé třídě, v každé učebně a jsme za to rádi. Špatné je, když prostředek zaměníme za cíl.

Nemusím mít nad vchodem nápis Montessori škola, abych zásady této pedagogiky využíval napříč hodinami. Nemusím lákat na výuku Hejného metody, abych její inspirativní prvky aplikoval nejen v matematice, ale třeba i v hodinách češtiny.
Někde má Ema mámu, která mele maso, jinam vtrhlo Sfumato. „Melete, nebo čtete splývavě?“ ptají se rodiče před zápisem. Prostředek, cíl. Cíl, prostředek.
Měl jsem nedávno možnost vést studijní cestu několika ředitelek a ředitelů do Slovinska. Tři školy, každá úplně jiná. „Kde se vám líbilo nejvíc?“ ptal jsem se kolegyň a kolegů. „V té první. Energická paní ředitelka propojovala celou školu. A hodiny, které jsme tam viděli, byly jednoznačně nejlepší. Bylo vidět, že v té škole mají úžasné vztahy,“ uslyšel jsem obratem.

P.S.:

- Řekni mi, jestli učíte Hejného, a já ti řeknu, jaká jste škola.

- Hleď, aby tvoje snaha udělat z žáků skvělé matematiky nepotlačila snahu udělat z nich slušné lidi.“ Tak zněla podle profesora Milana Hejného nejcennější rada, kterou dostal od svého otce.

-------------------------------------------------

Barvy, nejen podzimní

Ach jo.... Jdu od šéfa. Právě jsem dostal kartáč za špatně vyplněnou třídní knihu a pozdě opravené písemky. Jak znám šéfa, tak než přijdu do kabinetu, bude vše vědět moje žena i tchýně. Šéf všechno hned cpe do informačního systému. To zase bude keců u večeře. „Proč si to nehlídáš? Co vůbec v té škole děláš? Vždyť toho zase tolik nemáš.“ Úplně to vidím. A k tomu souhlasné přikyvování její matky s úšklebkem, který vidím jen já.... Už teď mi ta večeře hořkne v puse...

A posledně taky. To jsem dostal pochvalu za dokončení projektu, a k tomu dokonce odměnu. Těšil jsem se, jak se doma pochlubím a za tu odměnu pozvu ženu na víkendový wellness. Ale sotva jsem otevřel doma dveře, hned jásala. „To je úžasné, miláčku. Pochvala, a ještě odměna.“  Věděla to, ještě než jsem dorazil domů a stihl otevřít pusu. A proč bych ji měl vlastně otevírat, když všechno ví. Zkazila mi radost a na wellness fakt už nemám náladu. Zatracené informační systémy....
Zdá se Vám to jako sci-fi? Jako scénář z nějakého filmu? A neděje se to už dnes? Nejsme náhodou součástí takového systému? Nevystavujeme podobnému riziku naše děti, které učíme? Mnohdy dítě ještě nevyjde za školy a rodič už zná jeho výsledky. Jak se můžu pochlubit, když máma, táta už všechno ví. Jak se můžu podělit o radost? Má cenu se o tom vůbec ještě bavit a jen tak si normálně povídat?
Ne, nebojujeme proti informačním systémům, nechceme, abyste rušili zaběhané. Jen chceme, abyste o všem, co ve škole děláte, přemýšleli. A to z různých úhlů pohledů. Nic není jen černé nebo bílé. Ale pokud o tom nebudeme přemýšlet, mnohé barvy zmizí. 

-------------------------------------------------

Osm jedniček z matematiky

„Pane řediteli, osm jedniček z matematiky v jedné třídě!“ vyhrkla na mě při náhodném setkání na začátku prázdnin maminka naší žákyně. Zapýřil jsem se v očekávání věcí příštích, nic jiného než prosbu o vyřízení pochvaly a poděkování vyučujícímu matematiky jsem nečekal. „Není to náhodou ukázka snížených nároků na žáky? A jak se potom mají dostat na gymnázium?!“ zpražila mě ona maminka.



Příběh, který nevymyslíte, pokračuje. „Pane řediteli, vyřiďte, prosím, velké poděkování panu učiteli matematiky. Dcera je z hodin nadšená a matika ji moc baví. A vím, že to tak mají ve třídě všichni, je to vidět i na známkách, opravdu moc děkuji,“ křičela na mě o dva dny později další maminka z téže třídy. To fakt nevymyslíte.
Žijeme v době, kdy se stále víc rozevírají nůžky mezi požadavky a očekáváními, která rodiče kladou na školu. Na jedné straně facebookové maminky, pro které je hravá rozcvička na malou násobilku čímsi, co do školy nepatří, protože děti zbytečně stresuje. A pak druhý extrém. „Hlavně do nich v té škole narvěte co nejvíc znalostí a vědomostí, moc si s nimi nehrajte, nás škola taky bolela!“

V posledních letech jsme v českém školství zaregistrovali tři výrazné milníky.

• Dobu ŠVP. Ve své podstatě úžasná myšlenka prošla vývojem od volnosti k papírové diktatuře. Chybí průřezové téma!!! A kompetence se ve vzdělávacím programu označují jinak, než máte vy!!!
• Dobu DUM. Spojení digitální učební materiál náhle začali používat i ti, kteří do té doby neuměli zapnout počítač. Kantoři po celé republice chodili do hodin s flash diskem a blikali dětem do obličejů. A děti měly jasno – kantoři se buď zbláznili, nebo byli na školení.
• Dobu inkluze. Odeznívá. Tak nějak se přišlo na to, co bylo většině zřejmé už na startu. Finský model s českými podmínkami fakt fungovat nebude. Z Prahy do Brna to po D1 za hodinu nestihnete, ani kdyby vám to stokrát přikázali.

Žijeme v době, kdy se stále více rozevírají nůžky mezi tuzemskými školami.  Jedna je před zavřením, druhá skuhrá, ale ještě žije, a před třetí stojí fronty nadšených rodičů. Do českých škol vtrhla další doba.
Úspěšné jsou a budou školy, které mají jasnou vizi a dokážou na této vizi sjednotit školní tým. Úspěšné jsou a budou školy, které dokážou tuto vizi vykomunikovat. Uvnitř sboru, směrem k dětem, směrem k rodičům. Úspěšné jsou a budou školy, které netrpí jednosměrnou komunikací.

-------------------------------------------------

Norsko, důvěra a škola

Prázdniny jsou kouzelný čas odpočinku, cestování, toulání a poznávání. Nás ty letošní zavály s rodinami i známými do Norska.

Norsko je nádherná země hor, lesů, vod a moře. A taky důvěry v lidi. Připadalo nám neuvěřitelné, když jsme přijeli do kempu a šli se ubytovat po směru šipek. Jaké bylo naše překvapeni, když nás místo recepce s recepční přivítala tabule s nápisem “Vítejte v našem kempu. Cena za kemp je tolik a tolik za noc. Příslušnou částku vhoďte do schránky. Příjemný pobyt.” A vedle tabule byla přišroubovaná schránka na peníze. Pokud někdo potřeboval účtenku, vzal si ji z druhé schránky a vyplnil propiskou, která byla položena na schránce. První naše myšlenka směřovala k tomu, jak by tento systém fungoval u nás a jak dlouho by tam ta schránka, propiska a informační tabule zůstaly.

Jiný příklad. Placené parkoviště. Žádný parkovací automat. U vjezdu sloupek, na něm kasička a stejný systém. Při vjezdu jste prostě vhodili příslušnou částku. A kdo potřeboval potvrzení, opět si vyplnil předtištěný a oražený účet.

Tato zkušenost nás přivedla k přemýšlení o důvěře. O té naší vlastní a o důvěře druhých lidí. A dostali jsme se až do školy. Jak umíme věřit svým žákům ? A pokud nevěříme my, jak se to mohou naučit naši žáci od nás ? Jsme jejich průvodci školním rokem, nebo nedůvěřiví “bachaři”, kteří dopředu počítají, že děti dělají něco nekalého?

Tak schválně ...

- Necháte děti samotné opravit písemku, kterou jste jim dali? Nebo raději ne, protože nevěříte, že by nepodváděli?

- Dáváte dobrovolné úkoly, anebo jen povinné, protože při dobrovolnosti nevěříte, ze by ty úkoly někdo dělal?

- Ptáte se dětí, co byste v hodinách měli nebo neměli dělat, aby se jim dobře pracovalo, nebo se neptáte, protože nevěříte, ze by děti odpověděly „normálně“?

A od koho se děti mají naučit důvěře, když jim my sami nevěříme?

Víte, co Norové odpověděli na otázku “Co se stane, když někdo nezaplatí?”

“A PROČ BY TO DĚLAL? “

 

 

-------------------------------------------------

Učitel a tanker

Jaký je rozdíl mezi učitelem a tankerem? 
Blíží se prázdniny a s nimi i vidina odpočinku. Dlouhého odpočinku. V mnohých sborovnách se kvůli náročnému školnímu roku stříhá metr do prázdnin více než v některých třídách. Proč tedy ta nesmyslná otázka o tankeru? To proto, že mnozí z nás, stejně jako rozjetý tanker, dlouho brzdí. Sice už jsou prázdniny, ale nám to tak nějak pořád nedochází. A najednou bum a 14 dní je pryč. A my jsme pořád nevypnuli. 
Jsou v pedagogických sborech i takoví, kteří neumí vypnout vůbec. Daří se jim to maximálně pár dnů na začátku prázdnin, kdy je vypne únava. Ale jakmile si jen trochu odpočinou, objeví se bubák a začne jim připomínat starosti, které jsou před nimi. Buď proto, že se ty starosti objevily na poslední chvíli, anebo jsme je hrnuli před sebou s tím, že je budeme řešit až pak. A ze spojení „až pak“ vyrostl bubák, který nám schovává vypínač.

 

Máme proto pro Vás výzvu. Ještě než přijdou prázdniny, najděte svůj vypínač. Vypínač, který Vám dovolí starosti školního roku opravdu zahodit a pořádně si odpočinout. A vypínač najděte, ještě než prázdniny přijdou. Je přece škoda přijít o prvních 14 dní jen tím, že nám to tak nějak nedojde. Naši žáci umí vypnout s posledním zvoněním. Cink, a je tu blažený pocit, že dva měsíce nemusím.
Najděte svůj vypínač, těšte se na něj a užijte si své poslední školní zvonění tohoto roku. 
Děkujeme za to, že nás čtete, že jezdíte na naše akce, že s námi přemýšlíte jinak.
Hezké prázdniny a hezké CINK.

-------------------------------------------------

První rande a třída

První rande a vstup do třídy. Na první pohled dvě nesrovnatelné a neměřitelné věci. Ale mají jedno společné. Očekávání. Očekávaní, které vás naladí, nastaví a často rozhodne o výsledku.

Jestliže jdete na první rande, je velmi důležité, co očekáváte. Pokud jdete s tím, že to bude hrůza, že budete trapní, že to dopadne blbě, tak budete trapní a dopadne to blbě. Vaše očekávání nastaví vaše reakce, nastaví chování a energii, s jakou vstoupíte, ovlivní, jak budete reagovat a co budete vysílat. A je důležité si ujasnit, co vlastně očekávám. Co chci a co si představuji.
Pokud vstupujete do třídy a očekáváte, že budou hrozní, že budou hloupí, že to dopadne špatně, že je to nebude bavit, tak něco vysíláte. A to, co vysíláte, zařídí, že budou hrozní, hloupí a že to dopadne špatně a že je to nebude bavit. 
Jak často přemýšlíte o tom, jaké pocity máte a co očekáváte před vstupem do třídy? Co vnímáte při vstupu do třídy? A jaké jsou vaše reakce na třídu, která se (ne) chová  podle vašeho očekávání? Vnímáte to? Pracujete s tím? Vůbec o tom nepřemýšlíte, protože musíte hlavně učit? Pokud to tak máte, počítejte s nižší efektivitou výuky. Je velmi důležité zamýšlet se nad sebou samým, nad svými pocity a očekáváními. Výrazně totiž ovlivňují celou skupinu, která sedí před vámi. Pokud to nebaví vás, nebude to bavit je. Pokud vám to nedává smysl, nebude to dávat smysl ani jim. 

 

Jak často přemýšlíte o látce? O obsahu knihy? O tom, co do nich narveme, protože je to v učebnici? A jak často přemýšlíte o jejich přemýšlení? O nich? O nich jako o skupině? O nich jako o jednotlivcích? A jak často přemýšlíme o svém přemýšlení o nich? A jaká je kvalita toho přemýšlení? Přemýšlíme, jak jsou nemožní? Jak se zase nenaučili? Jak se nepřipravili? Jak dávají najevo, že je to nebaví? A jak přemýšlíme my? Základní škola je povinná, tak je to musí bavit a hotovo. Opravdu? Opravdu je rovnítko mezi povinná a musí bavit? Musí se učit? Musí...? 
A mají nějaký důvod? Vnášíme ten důvod? Přes své nadšení, přes vidění smyslu, přes vztah, který k nim máme?Anebo jen musí, protože základka je povinná, a to dokonce ze zákona? Jak o tom přemýšlíte a proč zrovna takto? Nepřemýšlíte? A jak se tedy potkáváte v tom vašem a v tom jejich? A je důležité se potkávat?

Co se ve vás děje? O co se při své práci opíráte?
Baví - nebaví
Chci - nechci
Smysl - nesmysl
Musím - chci
Líní - co zkusím jinak

Přemýšlení o přemýšlení není jednoduché, někdy je nepříjemné, když sami sebe nachytáme při nekvalitně odvedené práci, podcenění tématu apod. Ale to všechno nám umožňuje hledat, co příště zkusím jinak. Ale než to zkusím, budu chtít znát odpověď na Proč? Proč takto? S nimi? V této hodině? 

-------------------------------------------------

Jste ve stresu?

Jste ve stresu? Jasně. Mávnete rukou a jedete dál. Vždyť stres je součástí naší práce. Anebo ne? 
Stres zásadním způsobem ovlivňuje naše vnímání a rozhodování. A to zejména ta dlouhodobá rozhodnutí.  Jinými slovy - stres nám přišlápne pomyslný plyn až k podlaze. Jsme mnohem rychlejší, mnohem výkonnější, ale na úkor spotřeby a opotřebení materiálu. Je to podobné jako v autě, kdy se dostanete do mimořádné a ohrožující situace. Dupnete na plyn a držíte motor v plných otáčkách. Ale jakmile mimořádka uplyne, povolíte plyn. V opačném případě totiž hrozí, že se vám rozpadne motor anebo dojde palivo, protože spotřeba je opravdu enormní. A budete řešit, co je pár metrů před vámi. Nikoliv co je v cíli a kde ten cíl vůbec je.

Přestat vnímat, kam a proč jdeme, to je jedna z nejhorších věcí, které se nám v naší práci mohou přihodit. Pro samé stromy často nevidíme les. Neznáme lepší příklad než průzkum, který před třiceti lety provedli američtí psychologové. V často citovaném průzkumu si měla skupina studentů teologie připravit cvičné kázání na téma „milosrdný samaritán“. Část těchto studentů autoři průzkumu záměrně dostali do stresu. Studentům sdělili, že je tlačí čas a že si mají s přípravou pospíšit. Měli dojem, že v kapli na druhé straně univerzitního kampusu už na ně delší dobu netrpělivě čekají posluchači. A na cestu vedoucí z místnosti, kde studenti své cvičné kázání připravovali, do univerzitní kaple rozmístili autoři průzkumu několik pomocníků, kteří měli kašlat a předstírat nevolnost. Devadesát procent studentů tyto sténající a pomoc vyžadující lidi ignorovalo, protože měli naspěch. Několikrát málem zakopli o člověka v nouzi, aniž by mu poskytli pomoc, protože spěchali přednést svůj výklad podobenství o milosrdném samaritánovi.

Je květen, stres ve školách se násobí. Kolik učitelů aktuálně zakopává o žáky a studenty, protože do konce už jsou jen dva měsíce a oni nestíhají probrat učivo? Proč? 
Stres vede ke zkreslení vnímání, vede ke zjednodušení vnímání. Přináší takzvaný  černobílý pohled na svět. Černá, nebo bílá - nic mezi tím. Současně nás stres nutí dělat rychlá rozhodnutí s okamžitým efektem. Proto je tak rizikové dělat dlouhodobá rozhodnutí pod stresem. Pod stresem nevidíme dopředu. Víc stresu znamená více povrchních, krátkozrakých a nekoncepčních rozhodnutí. Více stresu způsobuje snížení ochoty jednat eticky a loajálně. Pozor zejména v situacích, kdy máme jednat koncepčně s dlouhodobým záměrem. A jsme u sporu kvantita versus kvalita. Ve stresu jsme skutečně náchylní k tomu zaměřit se na kvantitu, odfajfkovat další splněný úkol, stáváme se posedlí krátkodobými cíli. Jasně, stresu se ve školách nevyhneme, a fakt, že ve stresu jsme, nemůžeme třeba při nečekaných nepříjemných událostech ani nijak ovlivnit. Je ale škoda kvůli stresu rezignovat na dlouhodobý cíl a skončit ve slepé uličce.

Jsme-li ve stresu, uvádíme do nejistoty všechny kolem sebe. K horšímu měníme klima školy, atmosféru ve třídách. Někdy přitom skutečně stačí málo. Takže pár rad na snížení stresu.

• Plňte si kalendář zkraje. Plánujte si nejnabitější dny začátkem týdne a postupně ubírejte. To, co by mělo byt hotové v pátek, by se mělo v kalendáři objevovat v úterý. A na pátek si neplánujte skoro nic. Plnění zkraje vám umožní držet kontrolu nad věcmi, které zaberou více času, než byste čekali. A nebudete tak muset pracovat do večera. Po vyřešení nejdůležitějších věcí se vám uvolní ruce na plnění věcí s nižší prioritou. 
• Určete si předem čas, kdy skončíte, protože pracovat, dokud nebude hotovo, není efektivní. Snižuje se totiž motivace, a překonávat nechuť, protože se vám už nechce, to ubírá zbytečně energii.
• Vyřizujte e-maily ve stanovený čas. Dejte si opakovaně v průběhu dne časy na jejich vyřizování a udělejte si z toho rutinu. 
• Za splnění daného úkolu si plánujete drobné odměny, na které se můžete těšit. Dobré kafe, přečtení oblíbeného webu, dobrota ve školním bufetu apod. 
• Zastavte se, nadechněte se a rozhlédněte se. Prozkoumejte, co vás nutí k tomu, abyste se zabývali krátkodobými cíli.
• Ptejte se – dělám opravdu něco tak moc důležitého?
• Přestaňte se stresovat věcmi, které opravdu nemůžete ovlivnit.
• A permanentně konfrontujte styl, kterým svoji práci aktuálně děláte, se stylem, kterým ji dělat chcete. Nezapomeňte se ptát – Co to dělám? A hlavně - proč to dělám?

-------------------------------------------------

Učí u vás kvaška?

Pokud ano, dávejte si pozor. Bere totiž energii. Spoustu energie.

Přicházíte v dobré náladě do školy. Máte za sebou klidný spánek, své pohodové ranní kafe, cestou jste si užívali kvetoucích stromů, nasloucháte zpěvu ptáků. Zkrátka máte dobrou náladu a těšíte se do práce. Na děti, na kolegy. Vše vám dává smysl. Ve sborovně potkáte stejně naladěné kolegy. Vaše dobrá energie a dobrá nálada se komunikací s nimi násobí.
Vtom se otevírají dveře a vchází kolegyně kvaška. S otráveným obličejem, otrávená svou prací, otrávená dětmi, otrávená vašimi úsměvy a vaší dobrou náladou. A začíná kvasit. "Hrozné! Viděli jste? Slyšeli jste? To bude hrůza, až se to stane, až to bude. Kdo to vymyslel? K čemu to je?“
 „A viděli jste ten materiál u vchodu? To zas bude den. Řvou už od rána a nikdo mě nepozdravil. Ale mají se na co těšit, já jim ukážu, kdo je tady pánem.“

A vy pomalu ztrácíte dobrou náladu. Nasloucháte těm hrůzám, co má kvaška ve svém světě. Vaše kafe přestává mít tu dobrou chuť, váš úsměv mizí, pozitivní rozhovory s kolegy utichají. A kvaška kvasí na celou sborovnu a všichni jí to dovolí. A ona do vás sází jeden jed za druhým.

Lidem mizí úsměvy, jejich dobrá nálada a energie se ztrácí pod nánosem emočních sajrajtů nespokojené kolegyně.  A najednou zazvoní. Ze sborovny vychází dvacet kvašek. Otrávených, unavených již od první minuty, přesycených negativy kolegyně, která neví, co se sebou, a vše řeší tak, že jen šíří negativa kolem sebe a do každého odkládá své emoční smetí. A těchto dvacet kvašek jde mezi děti a předávají dál negativní náladu a vysílají signály, že to, co tu děláme, nemá smysl.

Opravdu dostane kvaška každého?

Ne. Jen toho, kdo jí to dovolí. Lidé si k vám dovolí pouze to, co jim dovolíte vy. A když kvašce dovolíte vše, tak si také vše dovolí. Je někdy těžké kvašku zastavit a říct jí STOP. Já to nechci poslouchat, mě to nezajímá. Říkáš to samé každý den a já nechci, abys mi kradla dobrou náladu. Je to těžké, zvlášť když v sobě máme, že musíme být za každou cenu slušní a naslouchat každému. 
Na našich seminářích hodně přemýšlíme a diskutujeme o tom, kam pustíme druhé (kolegy, rodiče).
Co jim ještě dovolíme a co už ne. Mluvíme o tom, jak nedovolit kvaškám změnit dobrou náladu a nenechat je ovládnout školu.

-------------------------------------------------

Pomsta

Ten jeho drzý, posměšný výraz. Ta arogance a unuděnost, co mu čiší z očí. Ta nechuť, co z něj sálá, když jde k tabuli s rukama v kapsách. To jeho pohupování na židli a pohled, který říká “K čemu mi to bude?!” Nejraději bych mu zakroutil krkem. Však počkej, jen co tě vyvolám...

 Znáte to? Čas od času se ve třídě vyskytne někdo, kdo nás vytáčí jen tím, že je a dýchá. A pokud se to stane, začne nám na něm vadit úplně všechno. Dotyčný nás potěší jen tehdy, když zůstane doma s chřipkou. A čím více nás štve, tím větší chuť máme se mu za ten pocit pomstít. Klasická přímá úměra.

Jako profíci však nejsme ve škole od toho, abychom se mstili. A pokud se nám to stane, je to naše selhání. Protože přestáváme být objektivní a jedinou snahou je něco vrátit. Pomstít se. Bohužel nás na tyto stavy nikdo nepřipravil. Nenaučil nás včas zastavit a zachytit nával pomsty. A tak se mnohdy naše nenálada a naše antipatie přenese do známky, do bodového hodnocení, do ukvapeného sebrání možnosti si něco opravit. To máš za to, jak se tváříš. To máš za ty drzé kecy. To máš za TO!

 

Když oba listujeme našimi učitelskými začátky, musíme přiznat, že se nám někdy podařilo vypadnout z role profíka a do známky a hodnocení jsme přilili kousek pomsty, který ovlivnil výsledek. Neuvědomili jsme si to, protože nás na to nikdo neupozornil, byli jsme v emocích nebo v časovém presu. A také jsme to zažili na sobě v rolích žáků. A bohužel jako učitelé ve stavu bezmoci sáhneme někdy zkratkovitě po tom, co jsme zažívali, co nám samotným vadilo. Proč? Protože tam nic jiného nemáme. A to je důvod, proč je tak důležité přemýšlet o tom, co děláme, co nám vadí, proč nám to vadí. A taky o tom, jak to udělat příště jinak. Jen tak můžeme růst, a to i na svých chybách, které si uvědomíme a změníme své chování a jednání. Nebo jen přemýšlení.
Jen pro zajímavost. Představte si, že sedíte na hodině s názvem “ŠVP”. Jak se budete cítit? Jak se budete tvářit? Co budete vysílat směrem k vyučujícímu? Co bude říkat výraz vaší tváře? S jakou půjdete k tabuli, když vás vyvolají? Jak bude vypadat vaše domácí příprava a s jakou energií se budete věnovat činnosti? :-)

-------------------------------------------------

Chyba

A ode dneška nesmíte padat! Protože padat, to je chyba! A chyby NESMÍTE dělat!
A od toho dne děti přestaly chodit...

 

Chyba je důležitou součástí lidské činnosti. Je to důležitý učící prvek. Když se učíme chodit, padání je klíčovou součástí tohoto procesu. Vymezuje balanc, vyvažuje tělo oproti gravitaci, nutí nás při chůzi volit právě takovou rychlost, abychom ji ještě ustáli.

Ve školách je chyba postrachem. Ve školách dokonce zakazujeme chyby dělat! Máme docela štěstí, že děti umí chodit, ještě než do školy přijdou a strach z chyby se jim vryje pod kůži. A pokud něco nezměníme, tento strach s námi zůstane celý život. Až do dospělosti. Kolik z nás umí na přednášce zvednout ruku a zeptat se přede všemi, co tím lektor myslel, když něčemu nerozumíme? Kolik z nás se umí před ostatními kolegy zeptat šéfa na poradě na upřesnění toho, co říkal, protože vlastně neví, co po mně chce? To přece nejde nevědět před ostatními. To  je trapné se zeptat. Ale na přednášky, na semináře a na porady přece chodíme proto, že něco nevíme, že se něco chceme naučit, nebo že něco nového chceme vymyslet a vytvořit. Ale to je přece trapné nevědět. 
Kde se ten strach z chyby bere? Příčina je v několika rovinách. 

Rodiče málo chválí za to, co dítě udělá dobře, protože je to samozřejmost. Zato když dítě udělá chybu, tak mu ji musíme omlátit o hlavu. Dítě se tak místo fixování toho, co je pozitivní, učí strachu z chyby a už od malička se učí chybě za každou cenu vyhnout. I za cenu fixlování nebo nedělání toho, u čeho chyba může vzniknout. Protože když něco nedělám, tak to nemůžu pokazit. 
Ve škole do dětí vkládáme instrukce, jak mají odpovídat, a pak to opakováním zafixujeme. Tedy když vím, co chce učitel slyšet, tak mu to řeknu a on mě za to pozitivně pochválí. Stávají se z nás mistři v odpovídání na to, co chce učitel slyšet. Ale v momentě, kdy učitel položí otázku a my nevíme, co chce ten druhý slyšet, jsme paralyzováni. Objeví se strach, že řeknu něco špatně. Tedy něco, co autorita nechce slyšet, nebo že se ztrapním před druhými, protože "Takto jsme to na tabuli neměli!" A toto s námi pak jde celý život. 
Největší ticho na našich seminářích nastává, když položíme otevřenou otázku, na kterou může být jakákoliv odpověď, a účastníci nevědí, co "chceme" slyšet. Někteří se na nás dokonce přestanou dívat. Co kdybychom je vyvolali.

Špatně pracujeme s chybou. Místo abychom ve školách děti učili, že chyba je součástí našich životů a učili je chybu najít, z chyby se poučit a příště to udělat JINAK, hledáme chyby za ně. Ty jim "otřískáme" o hlavy a zakážeme je dělat. Učíme strachu z chyby a zabíjíme možnost na své chybě a na práci s chybou růst. 
Schválně zkuste někoho z kolegů upozornit na chybu. Co se stane? Nejprve se na vás naštve a pak se začne obhajovat a vysvětlovat, proč chybu udělal a že za to vlastně nemůže. Připadá si nemožně, a ještě je na vás naštvaný. Přitom vy jste ho na chybu upozornili proto, aby si zdokonalil svou práci. A místo aby vám poděkoval za upozornění, tak začal bojovat, když stačilo jednoduše poděkovat a připomínku druhého vzít, nebo nevzít. A jak to máte vy, když vás někdo upozorní na chybu? 

Pojďme využít chybu jako výbornou a levnou didaktickou pomůcku. Učme děti chybu objevit, přijmout ji, poučit se z ní a vymyslet, co příště udělat jinak. A to všechno nechme dělat děti. Buďme průvodci tohoto procesu. Učme se pokládat otázku "A co příště uděláš jinak?", "Co změníš, abys chybu neopakoval?", "Co jsi se díky chybě naučil?". Neučme strachu z chyby. Učme se z chyby poučit pro příště. Učme druhé díky jejich chybě "chodit".

Schválně, kolik učitelů, když udělá na tabuli chybu a děti ji objeví, ocení, že ji objevily, a zeptá se: "Podle čeho jste ve třídě poznali, že jsem udělal chybu?", "Co mně poradíte, abych ji příště neudělal? Má někdo v sešitě stejnou chybu jako já na tabuli? Co s tím budeme dělat?". A konečně:  "Co ti pomohlo najit odvahu mě na tu chybu upozornit? To přece není jednoduché!"
A kolik učitelů řekne tu nejblbější výmluvu: "Udělal jsem ji schválně, protože jsem chtěl zjistit, jestli dáváte pozor...

-------------------------------------------------

Konflikt

Musíme učit, učit, učit! Pokřik, který se mnohdy nese sborovnou. Na jedné straně chceme naučit co nejvíce, na straně druhé se snažíme zabránit učení. Že je to nesmysl? Vezměte si například takovou samostatnost. Tedy umění si své věci řešit sám a spoléhat na sebe. Toto umění se však nikdo nenaučí čtením knih. Tyto věci musíte zažít. Je to učení děláním, je to učení prožitkem.

Jednou z věcí, kterou ve škole dítě zažije (a je to pro něj velmi důležité), je konflikt. Konflikt, střet názorů, pohledů je běžnou součástí života. Nejsme totiž stejní a tato nestejnost bude zákonitě konflikty přinášet. A co děláme? Konflikty zastavujeme a řešíme za děti. Proč? No protože nás samotné konflikty nikdo řešit neučil, konfliktům se vyhýbáme, konflikt bereme jako něco špatného. Konflikt dokonce může zařídit, že spolu učitelé půl roku nemluví, protože se pohádali kvůli prkotině a nedokázali konflikt vyřešit. A když to nedokázali učitelé, jak to potom můžeme chtít po dětech? Platí totiž jedna zásada. Nikdy nedělejte za děti to, co dokážou udělat ony samy. Připravte je na možnost přijít si na řešení, najít strategie domlouvání a řešení sporu. Je to jako s couváním v autě. Pokud za vás vždycky zacouvá automat, nikdy se nenaučíte couvat. Jestliže za vás všechno bude řešit dozor, třídní učitel, tak se to prostě nenaučíte.

K řešení konfliktů je potřeba několika dovedností:

• Umět si naslouchat. Zjistit, co mi vlastně ten druhý říká, protože když ho nenechám domluvit, tak nemohu argumentovat. A to, že někoho vyslechnu, přece neznamená, že s jeho názorem souhlasím. A umíme to vůbec my učitelé? Jak často „típneme“ žáka, který říká něco, s čím nesouhlasíme, jak často to považujeme za drzost, místo abychom argumentovali a oni se od nás učili argumentovat?
• Umění se ovládnout. To, že má někdo jiný názor, přece neznamená, že musím zuřit a soptit. Tím, že budu víc dupat a bouchat do stolu, nezvýším své argumentační schopnosti. Spíše o sobě vyšlu signál, jak (ne) dokážu řešit konfliktní situace.
• Umění argumentovat. Jestliže na otázku –Proč- odpovíme –Proto-, co v takovém případě učíme? Zesměšnit, zastrašit a mít pravdu jen proto, že máme nějakou formu moci.
• Umění uznat názor druhého. Názory každého jedince se vyvíjejí s věkem, množstvím informací a zkušeností. Umět změnit názor a říct, proč jsem ho změnil, to je báječná prevence proti rigiditě. Ti, co nedokážou změnit názor a trvají jen na jedné pravdě za všech okolností, se přestávají vyvíjet. A jestli něco děti před tabulí neberou, tak jsou to fosílie, které mají vždy pravdu. S neomylnými totiž nikdo nechce nic mít, protože chyba je vždy na tom druhém.

Naučme děti řešit konflikty. Naučme je přijímat názory druhých bez toho, že by s nimi museli hned souhlasit. A trénujme. Buďme průvodci konflikty, ukažme možné varianty řešení a nechejme děti řešit. Neřešme za ně. Budeme-li s dětmi častěji trénovat, jak řešit konflikt, ubude nám možná i konfliktů přímo ve sborovně.

-------------------------------------------------

Talent, inkluze a "zbytek"

Pozvánka na konferenci

Dostal jsem pozvánku, abych na konferenci pořádané krajským úřadem vystoupil v panelové diskuzi na téma „Práce s nadanými a talentovanými dětmi“.
„Nezvěte mě, víte, že budu zase říkat něco úplně jiného než ostatní, bude to průšvih,“ varoval jsem organizátory.

Ne, že bych měl něco proti nadaným a talentovaným dětem. Ne, že bychom se jim v naší škole nevěnovali. Jenže. Kolik procent skutečně nadaných a skutečně talentovaných dětí ve školách máme, když géniů jsou ve společnosti sotva desetiny procenta? A kolika dětí ve školách se týká takzvaná inkluze? V obou případech se jedná o kraje pověstné Gaussovy křivky, tedy do určité míry o extrémy. Tak kolik procent v tom případě tvoří ten zbytek?

Zauvažujme si nahlas. Kolikrát jste za poslední roky slyšeli slovo inkluze? Kolik inspektorů se ptá, jak pracujete s talentovanými žáky? Kolik konferencí pořádáme, kolik peněz investujeme a kolik energie věnujeme okrajům spektra. A kolik konferencí pořádáme, kolik peněz investujeme, kolik energie věnujeme tomu „zbytku“, spekulativním odhadem více než devadesáti procentům dětí? Vnímáme v sousloví základní škola ještě význam slova ZÁKLADNÍ?
Pro stromy často (nejen) ve školství nevidíme les. Vytáhneme detail, každou chvíli jiný, zaměříme se na něj a usuzujeme podle toho na (ne) kvalitu.

Cesta k úspěchu ale vede jinudy. Úspěšné pedagogické týmy ve školách s dobrou pověstí většinou umí do svých hodnot logicky zařadit i rozvoj všech dětí, aniž by to podmiňovali rozvojem jen těch nadaných a talentovaných. Úspěšné pedagogické týmy ve školách s dobrou pověstí většinou umí dobře pracovat s kýmkoliv, kdo projeví jen špetku talentu. Úspěšné pedagogické týmy ve školách s dobrou pověstí většinou dělají věci, které na sebe logicky navazují a vzájemně se podmiňují. Znám hodně takových škol. Ale neznám žádnou, která by skvěle pracovala s nadanými a talentovanými žáky, a při tom o ni nebyl zájem.

Á propos, když se ani poradny v mnoha konkrétních případech neshodnou, kdo je a kdo není nadaným a talentovaným žákem, kdo tedy má být tím soudcem? Zeptám se na té konferenci, bude na konci ledna. Mám se na něco zeptat i za Vás?

-------------------------------------------------

P roplujte  F pohodě 2019

Karel Opravil, Marek Tvrdoň

-------------------------------------------------

Hodina mezi psem a vlkem

Předvánoční období působí často jako jakýsi čas hibernace. Jsme sice při vědomí, ale trochu spíme. Je to zvláštní čas odkládání věcí na potom (hlavně těch důležitých), odkládání rozhovorů (hlavně těch důležitých) a neřešení problémů ve třídách, protože budou ty Vánoce, a tak až po Vánocích. Hodina mezi psem a vlkem, takový název dal jedné své sbírce básník Jan Skácel. Označil tak dobu mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Dobu, kterou je lépe zaspat. A pokud ji nezaspíte, je dobré složit báseň. Začátek prosince je takovou hodinou mezi psem a vlkem. Ve školách je to první ze dvou schizofrenních období (to druhé přichází na přelomu května a června). Začínáme uzavírat jeden rok, tentokrát kalendářní, ale dobře víme, že škola tím nekončí. Už v lednu znovu! Chceme končit úspěchem a mít, řečeno s Mistrem, uklizený dům i dvůr. A aby se to povedlo, musíme dřít. Dokončit prosinec, mít připravený leden. Ale Vánoce jsou všudypřítomné a svátky si nechce kazit nikdo. A tak váháme. Řešit, neřešit? Hodina mezi psem a vlkem.
Trpíme schizofrenií a zapomínáme na důležité věci. Tady jsou:

Únava

Prosinec je obdobím, kdy dochází k rapidnímu poklesu skupinové energie. Chybí sluneční světlo, chybí vůbec světlo. Proto není úplně nejvhodnější šetřit na osvětlení ve třídách, protože dochází ke skupinovému útlumu třídy. Zvláště pokud používáme dataprojektory a patříme mezi „blikače“.
Je proto zvláště v tomto období důležité myslet na regeneraci sil a skutečně si regeneraci plánovat. Tak, aby bylo jasné, že tento týden mám tolik a tolik hodin, kdy nejen můžu vypnout, ale i dělat věci, které mě nabíjejí.
V prosinci navíc už bývá víc než zřetelné, jak dobře jsme pracovali v přípravném týdnu. A jak důslední jsme byli při uvádění svých záměrů do praxe. Můžeme se opájet pocitem úspěchu. Anebo taky tonout v těžkých depresích. To pokud vidíme, že to, co jsme chtěli dělat jinak, buď nefunguje vůbec, nebo ne tak, jak jsme si představovali. V takových případech totiž už moc dobře víme, že během školního roku se věci mění mnohem hůř, a hledáme pomoc všude kolem sebe.

Úspěch

V tomto období máme velkou potřebu zažívat úspěch. Všichni. Dokončuje se spousta projektů, přicházejí testy, písemky, zkoušení a hodnocení od učitelů a pedagogických rad. A zatraceně potřebujeme slyšet, že jsme úspěšní. Ředitelé od zřizovatele, kantoři od ředitelů a děti od kantorů. A jestliže některý z těchto stupňů přestane plnit svou roli, tok úspěchu se zastaví, nebo přinejmenším zpomalí. Mnoho žáků a studentů nezvládá to školní, nemají prostě dobré známky. Je proto důležité ocenit i úspěch, kterého dosahují jinde. Je proto moc důležitá pochvala za to, že dodržují pravidla, že nabídli pomoc s odnosem atlasů, že pustili do dveří. Zkrátka je důležité oceňovat i za takzvaně „samozřejmé věci“. Proč je chválit za samozřejmost? A vy nemáte rádi pochvalu od zřizovatele, že věci máte v pořádku, i když za ně odpovídáte a je samozřejmé, že je budete mít v pořádku? Vy nemáte rádi pochvalu od ředitele, že vaše hodiny jsou fajn a děti baví? Schopnost podívat se na věc jinýma očima, třeba právě očima druhé strany, je cosi, co může pomáhat k úspěchu v životě. Hodně často a hodně rychle se nám totiž v ředitelském křesle nebo za učitelskou katedrou může stát, že zapomínáme, jaké to bylo, než jsme se stali řediteli, učiteli. A díváme se na vše jen jedním úhlem pohledu.

Dotažení

Předvánoční období je časem dotahování. Projektů, věcí na kalendářní rok, ekonomických věcí a průšvihů, které se staly v první polovině školního roku. S únavou přichází chuť je odložit. Ale nechystáme si tak časovanou bombu na leden? Hned po svátcích? Nevyhodíme si tak náš relax po Vánocích do povětří hned během prvního dne ve škole

Plánování

Leden, to je vlastně takový přípravný týden. Proto bychom se na něj měli stejně připravit. Jednak po vánočních svátcích bude učitelský tým trochu v útlumu a rozjezd bude proto pomalejší. A také žáci zapomenou na mnohá pravidla, která jsme tak pracně od září nastavovali a budeme muset začít tak trochu znovu. A lépe! Tak hodně štěstí.

-------------------------------------------------

Sborovna a osmáci

Těšíte se do školy? Do ředitelny? Do sborovny? Do třídy? Do hodiny? Ano? Co vás motivuje? Co vám dává smysl a pomáhá vám těšit se? Víte to? Pokud ano, patříte mezi šťastlivce, kteří nemusí svádět každodenní souboj, aby přemohli nechuť jít do práce. Šetříte tím velké množství energie. Umíte o těchto věcech přemýšlet sami směrem k sobě, a existuje velká pravděpodobnost, že podobně přemýšlíte i směrem k druhým.
Neboli - pokud Vás baví to, co ve škole děláte, bude to s největší pravděpodobností s vámi bavit i druhé. Že nejste ve škole, abyste děti bavili? Že tam jste proto, abyste učili? Fajn. Srovnejme to s poradou, na kterou musíte. Která vám nedává smysl. Nikdo vám nevysvětlil, proč vlastně je a k čemu má sloužit. Co na té poradě uděláte? Odpojíte se od společného dění a řešíte si svoje. Sledujete hodiny na zdi a říkáte si, kdy už to skončí a vy budete moci jít domů.

Úplně stejně se chovají děti v hodinách, které jim nedávají smysl, ve kterých neví, proč a k čemu v nich sedí. Sledují hodiny na zdi a říkají si, kdy už zazvoní. „No to je vážně drzost! V mých hodinách sledovat hodiny a nudit se! A drzost musím potrestat.“ A kruh se uzavírá. Pokud trestám druhé, trestám i sám sebe. Minimálně tím, že plýtvám energii na negativní emoce. A často křičím i na ty, kteří si křik nezaslouží. Co pak udělají ti, kteří mně dosud jako kantorovi ještě fandili? Odpojí se, protože jim to přestává dávat smysl.

Jsme stejní jako děti. Jen na to zapomínáme. Což je škoda. Přes sebe samé můžeme totiž snadněji pochopit druhé. Nebudeme po nich vyžadovat to, co sami neumíme. Nebo si aspoň uvědomíme, že to, co po nich chceme, není jednoduché.
Navzdory tomu se sborovna často chová jako třída osmáků. Mnozí ředitelé by dodali, že ještě hůře.

Českým učitelům často chybí pozitivní vzor. Proto učí tak, jak kdysi jiní učili je. Zaměřují se převážně na práci s chybou žáka, na to, co se žákovi nepodařilo, a snaží se docílit nápravy. Tento permanentní kontakt s chybou je ale demotivující. Pro obě strany. Spousta učitelů má přitom podobný vzor výuky vyzkoušený sama na sobě, protože si jím prošli jako žáci. Sami by chtěli učit jinak, ale často se bojí, že při jiném způsobu výuky si neudrží autoritu.

Motivace a demotivace

Jak často jdeme do školy motivovaní a jak často demotivovaní?
Jak často jdeme do hodin motivovaní a jak často demotivovaní?
Jak často jako demotivovaní chceme motivovanou třídu? Jde to vůbec?
Motivace učitele a motivace dětí jsou spojené nádoby. Když není jedno, nebude ani druhé. A pokud chceme měnit jiné, je dobré začít od sebe.
Těšíte se do školy?

-------------------------------------------------

 Motivující třídní kniha?

Co je pro učitele nejdůležitější po vstupu do třídy? Děti? To, jak se mají? To, jak se cítí? NE, je to TŘÍDNÍ KNIHA (lhostejno, zda elektronická nebo papírová). To je ta modla, za kterou jsem přišel. Ostatní mě zajímá, až se s třídnicí dostatečně pomazlím…
Jistě, třídní kniha je důležitá, ale není nejdůležitější.

Ve škole je nejdůležitější mít s lidmi dobrý VZTAH. Proč? Protože naše moc končí u hlavy dětí. Máme stoprocentní moc v tom, co jim k té hlavě dopravíme. Ale nemáme žádnou moc v tom, jestli si děti to, co jsme jim k jejich hlavě dopravili, do ní také skutečně pustí.
„Dobrý den, posaďte se, minule jsme skončili…, takže stránka 68 a jedeme!“ – „Dobrý den, jak se máte? Co je u vás nového? Byli jste o víkendu někde na výletě?“ Kolik vašich učitelů začíná hodinu prvním a kolik druhým způsobem?
A od koho si nejvíc bereme? Od toho, koho vnímáme jako férového, od toho, kdo se o nás zajímá, od toho, kdo dokáže vnímat, že už jsme unavení, smutní nebo nadšení, zkrátka od toho, kdo k nám má vztah a my máme vztah k němu?
Odpovědět není těžké. Proto je práce na vztazích tak důležitou činností učitele. Zvyšuje totiž efektivitu výuky. Vztah podporuje vnitřní motivaci. A ta je mnohem silnější a trvalejší než motivace vnější, tedy motivace odměnou, trestem, hrozbou, známkami a poznámkami.

Bez vztahu k dětem a bez toho, aniž bychom viděli SMYSL toho, co děti dělají, přestáváme učit a jen probíráme. Přestáváme být UČITELI a stáváme se PROBÍRAČI. Mezi “Už jsi naučil?” a “Už jsi probral?” je totiž sakra rozdíl. Nemluvě o nejvyšší metě – Už jste se společně naučili? Je skoro jedno, co se děti učí. Ale není jedno, PROČ a JAK se to učí.

Děláte dobrou školu, ale permanentně ve svém týmu narážíte na lidi, kteří nechtějí nebo neumí? Nevěnujte jim svoji energii, nezměníte je. Pošlete na náš seminář lidi, kteří společně s vámi vyprávějí příběh vaší školy. Takoví lidé musí uvnitř svých škol svádět permanentní souboj s „okopávači kotníků“, a to je vysilující. Nechte je ubezpečit se, že nejsou tak jiní, jak se je někdy snaží přesvědčit jejich okolí. Pošlete na náš seminář apoštoly vašich příběhů, vašich hodnot, pomůže to i vám.

-------------------------------------------------

Pedagogická rada aneb další školní fosilie

“Stěrače stírají!”
“To mi nemusíte hlásit, to přece vidím”.
Známá filmová hláška poukazuje na nesmyslné hlášení toho, co je zcela zjevné. A většina diváků se směje právě nesmyslnosti takového hlášení.
„4.B má 28 žáků, z toho 12 chlapců a 16 dívek.“
Další nesmyslná hláška toho, co je zjevné a v podstatě k ničemu. Neděje se to však ve filmu, je to častá hláška na pedagogických radách, které se vedou “fosilní” formou. Tedy tak, jak se to dělo vždy, aniž víme proč, aniž nám to k něčemu je, aniž to někomu dává smysl. Hlavně když je nuda a trvá to co nejdéle… To už se ale směje málokdo.
A nikdo neřekne:
„To mi nemusíte hlásit, to přece vím.“
Pedagogická rada je povinnou součástí školního života. Nikde však není řečeno, jak má vypadat, co se na ní má dít. Díky tomu se sice dělá, ale jediným výsledkem je, že během pár hodin zestárneme u informací, o kterých víme, že jsou nám a všem ostatním úplně k ničemu. Že často nabízí jen informace, které si můžeme kdykoliv vyhledat třeba ve společných podkladech školy. Ano, je to další fosilie školství z doby kamenné. 
Pedagogické rady se nejde zbavit. Musí být a hotovo. Proto se často stává formální záležitostí, která prudí a krade lidem čas.  Pojďme to změnit.
Cokoliv ve škole děláme, by mělo pomáhat, mít smysl a pokud možno i bavit. Ano, i pedagogická rada.
Dejte jasný časový limit. Pedagogická rada trvající déle než 90 minut je trápení všech přítomných. Každý by proto měl mít k dispozici časový limit, ve kterém může mluvit o své třídě. Doporučujeme délku od tří do pěti minut. Spíš minuty tři, protože účastníky nutí říct opravdu to podstatné. A nedává prostor „kecálkům“ a „nevymáčknutelným“, aby zbytečně kradli čas ostatním. Časový limit zároveň vyžaduje pečlivější přípravu. Tři minuty odpočítávejte tak, aby čas všichni viděli (třeba na zdi přes dataprojektor, nebo na interaktivní tabuli).
Pořadí tříd se určuje losem. Pokud jedete  klasickou fosilní formou, většina druhého stupně totiž u třetí třídy již spokojeně chrupká (obráceně to platí taktéž). A když nevyužijete los, určujte pořadí tak, aby nikdo nevěděl, kdy přijde na řadu. Zvýší to pozornost přítomných.
Opět platí zásada, že zprávy mají mít smysl, mají pomáhat a mají bavit. Je na každém učiteli, jakou formu svého projevu zvolí. Učitelé by ale měli držet osnovu:

• V čem jsme se od minule posunuli, co se třídě jako celku podařilo?
• V čem potřebuji jako třídní učitel pomoci od všech, kteří ve třídě učí?
• Různé. Poselství o třídě směrem k rodičům, na co se připravit v následujících dnech, jaká případná rizika se mohou objevit v následném období apod.

Při sdělování informací o třídě by se měli všichni držet dvou linií.

První linie

• Pomůže má informace o třídě žákům dané třídy? ANO – mluv. NE – proč ji chceš říct? K čemu nám informace bude? Není vhodnější ji prostě jen zapsat do společného prostoru, kam mají přístup všichni vyučující?
• Pomůže má informace o jednotlivci tomu konkrétnímu jednotlivci? ANO – mluv. NE – proč ji chceš říct? K čemu nám informace bude? Není vhodnější ji prostě jen zapsat do společného prostoru, kam mají přístup všichni vyučující?
• Pomůže má informace kolegům, kteří ve třídě učí, suplují? ANO – mluv. NE – proč ji chceš říct? K čemu nám informace bude? Není vhodnější ji prostě jen zapsat do společného prostoru, kam mají přístup všichni vyučující?

Druhá linie

• Informace ke klimatu třídy – změny, rizika, žádosti o kolektivní pomoc.
• Informace o extrémech – o žácích ohrožujících sebe i druhé, žádost o kolektivní pomoc.
• Informace o extrémech – o rodičích ohrožujících svoje děti, ohrožujících druhé děti, ohrožujících zaměstnance, ohrožujících jméno školy.

Zvažte, zda je skutečně nutné, abyste každou pedagogickou radu vedli sami nebo aby ji vždy vedli vaši zástupci. Co se pak může stát? Vedeme pedagogickou radu, držíme její linii, snažíme se přispívat do diskuse, to prostě není v silách jednoho člověka. Když se ve vedení pedagogické rady střídají i jiní lidé, uvědomí si, jak náročná činnost to je, budou se víc respektovat, zvýší to sounáležitost týmu.
První nefosilní pedagogická rada vyvolá většinou obavu, ale v momentě, kdy lidé zjistí, že šetří čas, energii a dává jim to smysl, dojde k rychlému posunu. A budete možná překvapeni, jak dokážou někteří tvořivě a smysluplně využít své tři minuty. Budeme rádi, když nám dáte vědět, jak se to podařilo.

-------------------------------------------------

Třídní schůzky jako horor?

Vyrážím ze své kanceláře, na stole nechávám hromadu nedokončených úkolů a probodávající šéfův pohled. Příliš se mi nechce, ale vyrážím. Usedám do auta a proplétám se odpolední špičkou. Jsem nervózní, čas neúprosně utíká. Přijíždím na místo určení. Dvacet minut hledám zoufale místo na zaparkování a vybíhám po schodech do osvětlené budovy. Udýchaně dosedám na tvrdou lavici. Stihl jsem to. Jsem tu včas.
Přichází paní a začíná mi nadávat za cizí děti. Proč jsem raději nezůstal doma?!
Horor? Ne. Poměrně častý průběh běžných třídních schůzek, které se odehrávají tak, jako vždycky. Letos, loni, před deseti lety. Pořád stejně, stereotypně, neúčelně.
Pokud to chceme změnit, musíme si položit známou otázku PROČ? Proč třídní schůzky děláme? Co je jejich cílem? Chceme mluvit k rodičům, nebo s rodiči? Říkáme něco nového než to, co už mají děti v žákovských knížkách? Ať už první třídní schůzky děláme během září nebo třeba mnohem později, měli by z těchto schůzek rodiče odcházet spokojení, že si pro své dítě vybrali právě naši školu. Třídní schůzky jim tudíž musí dávat smysl. Nebo jste si nikdy jako rodiče dětí neříkali, proč Vás vlastně do té školy zvali? A k čemu ta schůzka byla? Neměli jste pocit, že si škola neváží Vašeho času?
Víme, jestli čas, který jsme zvolili, vyhovuje většině rodičů, nebo jsme prostě rozhodli? A co konec? Znají rodiče konec schůzek? A známe ho my? Mohou si rodiče plánovat aktivity po třídních schůzkách, nebo musí volit mezi nejít a nestihnout? V 5.A pracuje většina rodičů na úřadech. Přesto schůzky začínají ve středu v 15 hodin. A představte si, že skoro nikdo nepřišel! Strašné. Nemají o své děti zájem. Opravdu? A co nového se rodiče dozví? Budou ty informace stát za průjezd dopravní špičkou a hledání místa na zaparkování?
Čiší ze schůzek hlavní motto školy? Využijeme schůzky k prodání naší vize? Víme, co má zaznít ve všech třídách? A máme jistotu, že to zazní? Mají začínající učitelé možnost požádat o pomoc, aby ve třídě nebyli sami.
A co pozvánka na schůzky? Je z ní cítit, že o Vás, rodiče, stojíme, že se chceme pochlubit tím, co vaše děti dokázaly, nebo je to lakonická věta typu dne XY se pořádají třídní schůzky a hotovo? Proč mě do té školy zvou? Protože si umanuli, že mě připraví o čas? Jo, aha, oni chtějí, abych viděl novou třídní. Chtějí, abych si poslechl, proč příští měsíc někam pojedou. Pochlubit se tím, co už od září zvládli. A říkají, že do 17.00 budu zase doma? Tak to jo, to já teda přijdu! A co když se nám místo oficiálního textu, který je ve všech školách (skoro) stejný, podaří poslat pozvánku, pod kterou není podepsaný učitel, ale konkrétní dítě? „Mamko, taťko, bude rodičák, prosím, udělejte si čas. Máme novou třídní, chce se vám představit. A taky hodně nových děcek ve třídě, proto pojedeme na dva dny ze školy jinam, abychom se víc poznali. Jo, a skoro sami, s malou pomocí třídní, jsme si upravili třídu, cítíme se v ní docela příjemně. Jste zvědaví? Začínáme ve čtvrtek v 16.00, končíme nejpozději v 17.00. Budu moc rád (a), když přijdete.“
Jsou to otravné otázky, které tady klademe, že?  Pokud si je ale nebudeme pokládat, budou pro rodiče otravné třídní schůzky a oni na ně nebudou mít důvod chodit. Ne proto, že nemají zájem o své děti, ale protože jim nebudou dávat smysl. Hodně štěstí při podzimních třídních a smysluplných schůzkách.

-------------------------------------------------

Pošťuchování

Jedna z věcí, kterou během našich seminářů děláme, je občasné pošťuchování. Cílem není ublížit, nebo zesměšnit. Cílem je vyvolat emoce (ty dodávají energii), podívat se na věc z jiného úhlu, zastavit se a zamyslet. Naše pošťuchování některé nadchne, jiné naštve. Hodnoty, do kterých se lidé při takovém pošťuchování dostanou, nejsou přitom tím nejdůležitějším. Klíčové je, aby si po prvotním návalu emocí co nejdříve položili otázku PROČ? Proč mě to nadchlo? Proč mě to naštvalo? Najít odpověď na tyto otázky totiž často znamená najít nový směr, kterým se mohu vydat vpřed.
Tak pojďme pošťuchovat.do je tady klient?
Kdo je při Vaší práci Váš klient? Jsou to děti nebo rodiče? 
Když se takto ptáme na živých seminářích, často slyšíme: „No přece děti, o které se staráme!" Ale je to opravdu tak???
Občas slyšíme: „Rodiče!". Ale je to opravdu tak???
Tak kdo???
Podívejme se na celou věc jako na škálu. Na jednom jejím konci je DÍTĚ a na druhém konci je RODIČ. A Vy a Vaše škola se můžete umísti mezi tyto dva body podle toho, jak to cítíte, vnímáte. Důležité je ale zeptat se: „ PROČ to tak máme? A vyhovuje nám to?
Škála jsme hodně blízko k DÍTĚ znamená:
Dítě je klient, a tak na něj zaměřujeme pozornost.
Tvoříme pravidla převážně pro něj.
Víme přesně, co potřebuje, a to mu poskytujeme.
Škála jsme hodně blízko k RODIČ znamená:
Rodič je ten mocný, ten, co určuje pravidla, ten, komu se musíme zalíbit.
Musíme splnit každé jeho přání, i kdyby to byla blbost, přece ho nemůžeme naštvat. Ano, může to trochu ublížit jeho dítěti, ale když to chce...
S rodičem nemůžeme jít do konfliktu, co kdyby si stěžoval, co kdyby na nás křičel.
Tak co? Kde jste se umístili? A jste naštvaní, co si to dovolujeme, nebo nadšení a říkáte si: Safra, z téhle stránky mě nenapadlo se na to podívat? Anebo zvažujete, jestli se kousek neposunout. Ať už jedním, nebo druhým směrem, protože chcete komunikovat s oběma stranami.  

-------------------------------------------------

Rigidita? Rigidita!

Nutíte děti linkovat v sešitech okraje? Proč?
Je důležitější matematika, nebo občanská výuka? Proč?
Vyvoláte jednoho človíčka k tabuli a 25 dalších necháte po celou dobu se nudit. Proč?
Důležitá je zejména kázeň. Mluví, jen když je tázán. Proč?
Chceme tvořiče, nebo plniče? Proč?
Proč? Proč? Proč?
V současné společensko-ekonomické situaci je budoucnost naprosto nepředvídatelná. Tato nepředvídatelnost vyžaduje maximální adaptabilitu. Proti této potřebě adaptability jde, bohužel, velmi často rigidita. Zejména pokud neznáme odpověďi na PROČ. Díky tomu si pod výkonem nepředstavujeme výsledek a efektivitu, ale to, že si školu odsedíme od zvonění do zvonění. Utratíme čas, který je k dispozici, a máme pocit, že to je to ono. To je ta práce. Prostě si odsedím hodinu (hodiny) a přežiju do konce vyučování. A jak je to v naší škole? V našich hodinách? Sledujeme efektivitu? Sledujeme vůbec něco? Neučí škola budoucí pracovníky, že je v pořádku si práci jen odsedět? Neefektivně?
Blíží se čtvrtá průmyslová revoluce. Díky ní nás čeká robotizace a zavádění umělé inteligence. Díky tomu bude muset 40% zaměstnanců opustit svou profesi. Uspějí ti, kteří budou umět s roboty spolupracovat, případně budou umět to, co roboti umět nebudou. Pro co tedy děti připravujeme? Víme to? A nestřílíme vedle? Není to jen naše představa, naše přání, naše rigidita?
Podle Michala Šebka končí čas specialistů a začíná čas generalistů, kteří budou vědět od každého něco a zbytek si doplní prostřednictvím stále dokonalejší technologie. Je nezbytné, aby školy učily děti komunikovat, spolupracovat a učily je samostatně se učit. Generace současných dětí už bude potřebovat znát základní zákonitosti a principy komunikace v sociálním světě. Umět se rychle rozhodovat a orientovat. A to na základě kritického myšlení. Jen tak se naučí předvídat dopady svých rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Je důležité, aby děti znaly samy sebe, uměly sebekriticky vnímat své problémy a dokázaly je samy řešit.
Co s tím? Zavedeme speciální předmět? Přidáme další hodiny? Rigidní? A proč? Co je důležitější? Matematika, nebo občanská výchova? Nalinkované, nebo nenalinkované okraje? A proč?

-------------------------------------------------

Kouzelná otázka

Jako ředitelky a ředitelé musíme často spojovat nespojitelné. Lhostejno, jestli je to v rámci jedné chodby, několika pater, nebo několika budov. Ale když se nám to podaří, je to úžasné.
K tomu, aby se nám to dařilo, může často pomoci kouzelná otázka. Která? Ne, není to formulka „Abraka dabra“, i když i ta by se nám občas hodila. Je to otázka „JAK VÁM MOHU POMOCI?“
Nabídka pomoci většinou odzbrojuje. Na toho, kdo nám pomoc nabízí, se totiž neumíme moc zlobit. Proto si ji jako manažeři školy, kteří jste odpovědni za vše, co se v budově školy děje (je to děsivé, ale opravdu za vše), co nejdříve osvojte a využívejte její sílu.

Tato otázka se dá použít v několika rovinách.
Jako nabídka pomoci týmu, jehož jsme součástí a v němž si každý nedovolí přidělit šéfovi část jeho dílu, který na konci složí funkční celek. V těchto případech dáváte týmu najevo, že jste na jedné lodi, že funkce šéfa jde na chvíli stranou a jste rovnocenný člen pracovního týmu. Tedy více kolega než šéf.
Jak Vám mohu pomoci, abychom to stihli v termínu?
Jak Vám mohu pomoci, abychom měli všichni stejné informace?
Jak Vám mohu pomoci jako kolega a jak jako šéf?

Jako otázka, ve které zjišťujeme a také se s její pomocí ujišťujeme, co po nás ten druhý vlastně chce.
Rodič: „Já nesouhlasím s dvojkou z matematiky!“ „A jak Vám mohu pomoci?“ A nechejte na rodiči, ať Vám dá informaci, co vlastně chce. Chce přepsat známku? Chce komisionální přezkoušení? Chce Vám to jen říct, protože manželka mu řekla, ať to řekne? Nevíme, dokud nám neodpoví.
Učitel: „Ta 7.A je hrozná!“ „A jak Vám mohu pomoci?“ Chce si jen postěžovat a ulevit? Chce, abych se přišel podívat do hodiny a pak si o tom popovídal? Proč vlastně mi to říká? A co ode mne očekává?

Jako otázka, kterou vytýkáme něco, co nám vadí, a současně necháváme tomu druhému možnost to vyřešit.
„Můžu Vám nějak pomoci, abyste do hodiny chodila hned po zazvonění?“
„Můžu Vám nějak pomoci, abyste v době, kdy máte dozor, byla na chodbě, nepsala SMS a sledovala děti?“
„Můžu Vám nějak pomoci, aby Vaše jednání s rodiči nekončilo hádkou a vzájemným osočováním?“

Při jednání s druhými se držte tří zásad.
Buďte dostatečně dlouho líní. To Vám umožní nechat „makat“ i druhou stranu. Řešte společně, ne za ně.
Buďte dostatečně dlouho nechápaví. To Vám umožní klást otázky. A v dobře položené otázce je mnohdy skryta odpověď. A pozor na to, když je Vám někdy něco hned jasné, aniž se druhého zeptáte. Často si totiž vytvoříme ve své hlavě příběh o tom druhém a reagujeme na něj, jako by ho ten druhý žil. Ale je to jen náš příběh a naše konstrukce o druhém v naší hlavě. A to je častý zdroj nedorozumění a konfliktů.
Nebojte se ticha. Ticho je úžasný komunikační nástroj, a když ho necháte „zaznít“, může hodně podpořit rozhovor. Položte otázku a nechejte zaznít ticho. Čekejte na odpověď. Až Vám to opravdu přijde dlouhé, položte druhou otázku „Rozuměli jste otázce?“ a nechejte opět zaznít ticho. Ve školství máme často hloupý zvyk mluvit hned za druhé, případně je nenechat domluvit. My přece víme, jak je to dobře.
Otázka na závěr: „Můžeme Vám nějak pomoci?“

-------------------------------------------------

Nic neměňte, jen méně křičte

Pokud najdeme odvahu zeptat se žáků ve svých třídách, co jako učitelé máme a nemáme dělat, aby se žáci ve škole cítili dobře a dobře se jim pracovalo, můžeme se dočkat roztodivných odpovědí. My jsme v té naší škole tu odvahu v minulém školním roce našli a během prvního zářijového týdne jsme se žáků, s výjimkou těch (nej) mladších, skutečně zeptali. A potěšilo nás, že poměrně časté byly vzkazy, abychom toho příliš neměnili. Ale všechno pochopitelně růžové není, takže jsme získali i cenný a reprezentativní vzorek vzkazů, co na nás žákům nejvíc vadí. „Když jako učitelé křičíte. A když třeba občas porušíte dohodnutá pravidla.“ „Děkujeme, že jste byli odvážní a nebáli se nám napsat. Děkujeme za vaše názory, budeme s nimi pracovat,“ slíbili jsme žákům a o jejich nejčastějších požadavcích jsme napsali článek na školní web. I proto, aby viděli, že když nám něco sdělí, věnujeme tomu pozornost. V pololetí jsme se znovu zeptali, jestli ještě pořád křičíme a jestli ještě občas porušujeme dohodnutá pravidla. Potěšilo nás, že většina žáků ocenila výrazný posun. A co nás potěšilo ještě? Nikdo z žáků si přes anonymní hodnotící lístek „nevyřizoval účty“ s vyučujícími. I to může být částečná odpověď na názory, které čas od času (nejen) v naší škole slyšíme, totiž že žákům dáváme až příliš prostoru, až příliš se jich ptáme. Jen tam, kde fungují vztahy, může totiž dlouhodobě fungovat také výkon.
A letos v září jsme za žáky přišli s dalším dotazem. „Co dělá dobrého učitele skvělým?“ Inspiroval nás k tomu americký učitel a výzkumník Azul Terronez. Ve Spojených státech položil tuto otázku dvaceti šesti tisícům žáků. Co se dozvěděl? Také o tom je náš nový e-book. Stáhnout si ho můžete ZDE.
Už jsme to napsali. Jen tam, kde fungují vztahy, může dlouhodobě fungovat také výkon. Výkon, výkon, výkon. Bez ohledu na cokoliv. Jeďme, plňme na 150 %. Ale proč? Tlak na výkon. Jedna z věcí, kterou jsme si jako dospěláci na sebe ušili. Více, lépe, ale víme vůbec PROČ a k čemu? K čemu jsou nám nacpané osnovy předmětů, když děti nestíhají? K čemu jsou učebnice plné informací, které děti využijí jen ve škole? A pak už nikde. K čemu jsou vize školy, které nepočítají s dětmi, které sedí v lavicích? K čemu jsou plány, které jsou tak náročné, že je nejsou schopni splnit ani kolegové ve sborovně, natož pak děti?
Představte si školu jako obchod s obuví. Vstoupíte do něj, protože musíte. Nikdo se vás nezeptal, jestli chcete nebo nechcete. Prostě Vám přikázali - běžte si koupit boty a hotovo. A vy jste v obchodě. Prodavač se na Vás podívá, a aniž Vám změří velikost nohy, tak vám začne cpát malé boty, které tlačí, které nejsou pohodlné. Ve kterých šest hodin vydržíte s nasazením všech sil a poslední tři hodiny už nevíte, jak si stoupnout, jak se pohnout, aby Vás to nebolelo. A prodavači se střídají a nedbají, že Vás bota tlačí, že už nemůžete. Je jim jedno, že už neposloucháte, co říkají, protože jediným Vaším přáním je - SUNDAT si boty! A druhý den tam musíte znovu, a znovu. Od pondělí do pátku Vám na víc a víc bolavé nohy dávají další boty, které nesedí, které tlačí, které se Vám nelíbí, ale vy musíte. A ještě se Vás ptají - Cože? Vás nakupování bot nebaví? No to jste ale špatní. Jak to, že se pod stolem zouváte? Takže tyhle boty si budete doma zkoušet za domácí úkol. Proč? Protože jsem řekl.
Jak často zjišťujeme u dětí ve třídě, jak velké mají nohy? Jak jim sedí to, co vytahujeme z regálů a nutíme jim bez ohledu na to, jak to chtějí, jak to potřebují. Že jsou malé? Že neví, co je pro ně dobré? A jak to víme? Kde bereme to drzé dospělácké přesvědčení, že víme vždycky všechno, aniž se zeptáme? Že to tak s námi dělali rodiče? Že to tak s námi dělali učitelé, kteří nás učili? Takže to vracíme? A k čemu to je? K čemu je vytvářet ve třídách jediné přání - zout se a už nikdy více?
„Dobrý den, posaďte se!“ Dneska budeme pokračovat tam, kde jsme minule přestali. Takže učebnice…“ To je jedna možnost. A teď druhá. „Dobrý den. Co je u vás nového? Jak se máte? Ti naši čutálisti to zase projeli. O víkendu bylo hezky, byli jste se někde projet na kole? Super, tak ať nám počasí vydrží. Jsme „redy“? Můžeme začít?“ Kolik vašich učitelů začíná hodinu prvním a kolik druhým nebo nějakým podobným způsobem? Kterých je víc? Víte to? A vědí vaši lidé, že je to pro vás důležité? Zajímáme se jako prodavači o obuv svého týmu? A zajímá se náš tým o boty našich žáků?
Základní pravidla pro prodavače v obchodech Baťa byla:

• Usměj se
• Zjisti potřeby
• Změř
• Nabídni a buď po celou dobu průvodce
• Nebuď naštvaný, když dnes nekoupí
• Usměj se

Buďme průvodci a nenuťme dětem malé boty jen proto, že je to pohodlnější pro prodavače, že jsme si to napsali do ŠVP, jen proto, že musíme. Že je to v osnovách, že je to…

-------------------------------------------------

Září je od slova zářit

Září je od slova zářit. A také je to adaptační měsíc. Adaptují se všichni. A na všechno. Na prostor, na lidi. A úplně nejvíc na pravidla. A ředitelé i učitelé ve třídách jsou při té adaptaci hlavní rozhodčí. Hra se bude odvíjet podle toho, jak oni pískají. Záleží na ředitelích a na učitelích, jestli budou pískat auty, jestli budou pískat fauly, jestli jednoznačně vydefinují hranice hřiště. A je potřeba se připravit na to, že speciálně na začátku září si někteří jedinci otestují, jaké je to vyběhnout mimo hřiště nebo udělat faul.

Adaptace na prostor

Nové třídy, nově vybavená učebna, nebo třeba i jiné patro, do kterého se třída ve srovnání s minulým školním rokem musela přesunout.

Adaptace na pravidla

Pravidla nová, pravidla změněná. Pravidla, která v minulém školním roce platila, ale teď už neplatí. Třeba jen proto, že se prostě překonala.

Adaptace na lidi

Adaptace na nové učitele. Buď na ty, kteří jsou ve škole úplně noví, nebo na ty, kteří sice už ve škole byli, ale mě jako žáka ještě neučili.

 Přiznávám, že právě adaptaci na lidi považuji ze všech zmíněných za nejdůležitější. Třída byla zvyklá na nějaký styl výuky, na něco byli zvyklí rodiče. Proto vždycky už dlouho před začátkem školního roku přemýšlím, jak to udělat, aby ta změna byla co nejméně markantní. A aby lidé, kteří do školy přicházejí, drželi styl výuky, který je pro školu typický. Co mně v tom pomáhá?

• Přípravný týden. Dny před začátkem školy nevěnujeme výzdobě oken, ale stylu výuky.
• Pedagogické dílničky zaměřené právě na to, jak učit.

Začínajícím i nově příchozím učitelům je dobré říct tři věci:

a) Žádná otázka není hloupá
b) Když nevíte, nebojte se zeptat.
c) Nabídněte nám svůj pohled. Jste noví, dost možná, že uvidíte něco, co my už schopni vidět nejsme nebo vidíme obtížněji.

Stejně jako na učitelský sbor bychom (nejen) v září měli myslet na nepedagogické pracovníky. Pokud nebudou držet náš směr, mohou nám naši práci kazit. Co je nám platné, že budeme empaticky pracovat se třídou, ale sotva vyjdeme ze dveří, seřve je uklízečka, které šlapou po mokré chodbě? Co je platné, že přemýšlíme o vztazích a naladění, když první člověk, kterého děti při příchodu do školy potkají, je nerudný školník?

Ať už jste ve funkci dlouho, nebo začínáte, bude právě jasně vydefinované hřiště tím, co od vás vaši lidé budou v září očekávat možná ze všeho nejvíc.

Platí ještě pravidla stará, loňská? Nebo už nějaká nová? A jaká jsou ta nová? Zrušil někdo stará pravidla? To byla nejčastější otázka, kterou vznášeli kolegyně a kolegové bezprostředně poté, co jsem jako nový šéf nastoupil do školy. Bohužel ji nevznášeli nahlas, řešili ji mezi sebou v kabinetech. Mně to řekli až po hezkých pár letech. A já už vím, že jsem udělal chybu, když jsem tehdy v září považoval za důležitější úplně jiné věci než pravidla. Neměl jsem totiž na čem stavět. A oni stejně dobře vědí, že chybovali, když se nezeptali nahlas.

A všem ve školách hodně pomůže, když nejvíc budeme zářit my jako šéfové. Máme obrovskou možnost ovlivnit náladu lidí ve škole. Úplně stejně to pak bude platit ve vztahu třídní učitel – třída.

Adaptujeme se na změny, a proto bychom si měli hodně vracet, co vidíme. Co se nám daří, kde je naopak ještě potřeba si pomoct. A to jak třídní učitelé svým třídám, tak ředitel svému týmu. A současně kolegové sami sobě.

A jestliže na startu zaspíme, vyběhneme mimo trať nebo se nám zasukují tkaničky, budeme mít velké potíže doběhnout do cíle.

-----------------------------------------